V tomto podivném, koronavirovém čase, který naštěstí snad již odeznívá, si asi málokdo z nás vzpomene na to, co se v Prostějově událo právě před třiceti lety. Ano, 28. května 1990 jsme na zaplněném náměstí  s obnoveným názvem po T.G. Masarykovi vítali našeho nového prezidenta Václava Havla. Zastavil se u nás trochu neplánovaně při cestě do Olomouce, kde přebíral čestný doktorát Univerzity Palackého. Jak ukazují fotografie, nadšení Prostějovanů bylo velké. Všichni chtěli vidět, všichni chtěli být při tom. Václav Havel byl v oficiálně na radnici přijat tehdejším vedením města (předseda MěstNV – Miroslav Grepl, místopředsedové – M. Zaoralová a P. Servus). Na tuto část Havlovy návštěvy vzpomíná Ing. Miroslav Zikmund, tehdy kooptovaný člen pléna  a zvolený místopředseda MěstNV.

„Telefonoval mi Petr Oslzlý, poradce prezidenta a přítel z okruhu osobností Divadla Hanácké obce s dotazem, máme-li zájem o návštěvu Václava Havla v Prostějově. S nadšením jsem pochopitelně tuto nabídku uvítal a hned jsem řešil souhlas vedení města a rady MěstNV. To naštěstí proběhlo rychle, v řádu spíš hodin než dní. Následně nás krátce na to navštívila skupina lidí z prezidentské kanceláře, aby dohodli podrobnosti v časovém programu, trasách pohybu aut, počtu osob při jednání, bezpečnostních opatřeních a vše další, co souvisí s návštěvou hlavy státu. Z veškerých ujednání ohledně programu bylo možno zveřejnit pouze termín návštěvy, přibližnou hodinu a pozvat občany k projevu prezidenta z balkonu radnice. Program  návštěvy byl následující: po přivítání na radnici prezident promluví z balkonu ke shromážděným občanům, pak navštíví OP, největší prostějovský závod, a odjede do Olomouce na univerzitu. Těsně před termínem návštěvy jsem dostal novou informaci – Havel rozhodně chce navštívit hrob generála Sachra a položit zde kytici. Typické pro Havla a jeho dodržování protokolu. Takže úkol – sehnat květiny a čekat na prezidenta před branou hřbitova. V patřičnou dobu jsem zde tedy pana prezidenta  přivítal a vše další pak probíhalo v hektickém duchu a ovzduší velkého nadšení. Návštěva hrobu a odjezd prezidentské kolony do města. Brněnská ulice byla obležená občany města, aniž kdokoliv cokoliv organizoval. Lidé přišli sami, spontánně. Před vchodem do radnice uvítal návštěvu chlebem a solí hanácký pár v krojích. Předseda MěNV Grepl pozdravil vzácného hosta jménem města, velitel posádky předal vrchnímu veliteli hlášení, vše srdečně, spíš více neformálně a s humorem, Václavu Havlovi tak vlastním. Volební manažer Občanského fóra Miloš Košíček představil kandidáty Občanského fóra pro volby do Národního shromáždění. V místnosti před starostovou kanceláří usedl prezident s doprovodem ke krátké besedě a tehdy ještě i k jeho oblíbené cigaretě. Mezitím z balkonu radnice přednesl krátký zahajovací projev Petr Oslzlý. Kdo mluvil potom, už nevím. V místnosti bylo rušno, Václav Havel se ptal, kdo mluví, co říká a přátelsky s vtipem mi vytkl, proč nemáme v místnosti odposlech, když ho má kdejaká bigbítová kapela. Vůbec mi tehdy nebylo do smíchu. Když pak vyšel nový prezident na balkon, přivítalo ho neutuchající nadšení zcela zaplněného náměstí T. G. Masaryka. Hlava na hlavě ale byla rovněž na náměstí Žižkově a Pernštýnském. Tehdy se zde sešlo podle odhadu přes 30 tisíc nadšených občanů, podle historiků ještě víc než při návštěvě T. G. Masaryka ve 20. letech. Mým velikým životní zážitkem je skutečnost, že jsem mohl být u toho. Děkuji za to dnešnímu rektorovi JAMU Brno, prof. Petru Oslzlému, velké osobnosti naší kultury.“

Následující Havlův projev byl  vřelý, nepřipravený, spontánní, nečtený. S občany města se rozloučil svým Typickým nesmělým úsměvem, úklonou a pozdravem ruky s tehdy tak často používaným „véčkem“. Celé jeho vystupování, jeho chování bylo neformální, přátelské. Byl to prostě Havel, tak jak jsme ho potom poznali a tak jak si jej my, pamětníci, uchováváme v našich vzpomínkách. Milý, často trochu nejistý a rozpačitý. Ale především člověk pravdy, vůdčí osobnost s jasnou vizí, osobnost v pravém slova smyslu. Jak Havlovo vystoupení tenkrát vnímal jeden z mnoha, kteří stáli dole před radnicí? Ivo Lužný, tehdy 33letý šťastný otec malé dcery Zuzanky?

„Návštěva Václava Havla v Prostějově a přeplněné náměstí pro mne znamenalo definitivní potvrzení, že vývoj naší republiky se již bude samostatně ubírat svobodným a demokratickým směrem, že navazujeme na dobré tradice 1. Československé republiky. Byl to jeden z krásných jarních dnů plný radosti a naděje, pamětníkům možná připomínajícím jaro roku 1968. Poznání Havla zblízka, k němuž nepatřila jen návštěva v Prostějově, ale také můj vztah k celé jeho tvorbě a dílu, se stalo pro mne jedním z opěrných bodů na škále hodnot, kterými jsem se řídil a řídit vždy budu. O to více mne dnes mrzí návrat na výsluní různých nebezpečných příznaků i postav z dob normalizace a anonymního bezčasí z let před rokem 1989. To si zcela jistě nikdo z účastníků tehdejšího shromáždění před radnicí po 30ti letech nedovedl představit…“

Od té doby se prostějovské náměstí už nikdy tak nezaplnilo. Politici přijížděli, odjížděli, byli přijímáni představiteli města, snad i navštívili některou prostějovskou firmu. Možná je vítalo i pár jejich příznivců. Novináři napsali článek, v televizi se rovněž zmínili. Vše podle protokolu, vše už formální, bez nadšení, bez toho úžasného svobodného radostného vzedmutí.

Při tomto vzpomínání na Havla a jeho návštěvu v Prostějově si klademe otázku, co by asi tak řekl dnešní situaci. Jak by vnímal pozvolný, ale o to nebezpečnější plíživý návrat autoritářských manýrů i samotných komunistů k moci? Jak by komentoval naši současnou vládu a jejího premiéra, který postupně agrofertizuje celý stát? Jak by hodnotil ukrajování občanských svobod pod záminkou tzv. řešení pandemie? Co by asi vzkázal naší „vrchnosti“ na Hradě a ve Strakovce, když by viděl to jejich devastující počínání? Jak by on, člověk slova, rozuměl dnešnímu lehkomyslnému zahrávání si s pravdou? Co by si pomyslel nad neshodami opozičních politiků? A co slepá ochota a poslušnost nás, občanů, kteří si necháme díky politickému marketinku vtloukat do hlav totální nesmysly? A opět se bojíme, opět slepě přikyvujeme, opět se bez hledání pravdy hádáme.

Václave Havle, chybíte nám a naší republice stále víc!

(Spolek Proti zapomnění Prostějov)