V posledním výtisku Radničních listů se lze dočíst o záměru navýšení kapacit Azylového domu na ulici Určická. Vedení tohoto zařízení reaguje na nedostačující kapacity, přičemž řešením mají být tzv. kontejnerové bytové buňky. V jedné televizní debatě zazněl na sociální bydlení a související sociální služby velmi výstižný názor: „Noclehárny byly zařízením pro 19. století, azylové domy pro 20. století a sociální (dostupné) bydlení je jedinou budoucností funkční sociální politiky 21. století.“ Sociálním bydlením je myšleno provázání standardního obecního bydlení a finančně dostupného bydlení s intenzivní sociální prací, což se týká nejen osob bez přístřeší, ale také třeba seniorů či handicapovaných osob.

Městem podporované řešení lze číst i tímto způsobem: „I přes zvyšující se životní standard se navyšuje počet osob bez přístřeší. A my jako město s tím nejsme schopni (ochotni) nic dělat, krom toho, že navýšíme kapacitu azylového zařízení.“ Co k tomu říci? Je navýšení kapacit opravdu řešením? Vedení města Prostějova se bohužel nadále domnívá, že podpora azylových služeb místo budování dostupného sociálního bydlení v klasické zástavbě města je řešením nejen pro město, ale i pro osoby ohrožené ztrátou bydlení (matky samoživitelky, senioři, osoby s nižšími příjmy) či bez stabilní střechy nad hlavou. A to i přesto, že jak evropské, tak i národní trendy sociální politiky směřují k budování dostupného sociálního bydlení (včetně směrování podpůrných finančních toků).  Je více než smutné, že odborní pracovníci města a politické vedení nedokážou přijmout skutečnost, že dosavadní řešení (uplatňované cca 30 let) je nejen nefunkční, ale paradoxně ještě více prohlubuje problém sociálního vyloučení.

Opravdu si někdo myslí, že si klient azylového domu najde do šesti měsíců pobytu stabilní zaměstnání, začne splácet dluhy, zlepší se mu zdraví a našetří si dost peněz, aby mohl uhradit zálohově dva nájmy předem na soukromém trhu s byty? To nikdo nezvažoval dopady, které bude mít toto rozšíření na okolní prostředí (cena realit, bezpečnost, výskyt sociálně-patologických jevů atd.), včetně bezpečnosti samotných klientů azylového zařízení, kdy již nyní je silniční úsek směrem na Určice nebezpečným nejen v nočních hodinách?

Proč obce jako třeba Otrokovice, Břeclav, Mladá Boleslav, Chomutov, Jihlava, Brno, Ostrava, Havířov a více než dalších 100 měst v ČR začaly aktivně rozvíjet sociální bydlení pro nejohroženější skupiny obyvatel v úzkém provázání na intenzivní sociální práci? A proč tyto obce „zastropovaly“ azylové služby či je postupně omezují? Proč dělají vše proto, aby sociálně vyloučené skupiny obyvatel rozptýlily po městě a nesoustředily je do jednoho místa? A proč rozvíjejí poradenské služby, které pomáhají předcházet ztrátě bydlení? Proč některé z nich (naposledy Chomutov) jde i cestou rozšiřování obecního bytového fondu prostřednictvím odkupu od soukromníků, aby tím zabránil vstupu „obchodníků s chudobou“?

Je nejvyšší čas informovat vedení města, že právě takto by měla vypadat sociální politika ve vztahu k bydlení. Je to politika, která má pomoci se osobám a rodinám dostat v co nejkratším čase ze složitých životních situací a současně i zaručit všem dostupný standard bydlení. Politika, která pro město znamená třeba i větší efektivitu v úhradě závazků, rozvoji lidského potenciálu či budování sousedských vztahů a komunitního rozvoje. A v neposlední řadě je to politika postavená na zachování „důstojnosti“ člověka, vzájemné „solidaritě“ a „příležitosti“ život dále rozvíjet.