Jak se pozná chytré město

Chytré město – zaklínadlo, které za chvíli uslyšíme ze všech stran. Každý přece chápe, že když je něco chytré, je to dobře. Chytrý mobil, chytré auto, chytrý kamarád… Ale co když je chytrý třeba zločinec nebo autonomní robot zabiják? To už tak dobře být nemusí.

Chytré město, které má sloužit lidem, by tedy mělo splňovat určité základní podmínky. Nemělo by být chytré jen naoko, ale skutečně lidem usnadňovat život. Chytré technologie nelze nakupovat „v samoobsluze“. Musí být navrženy pro konkrétní situaci a musí spolu spolupracovat. Prvně je tedy nutné znát potřeby lidí ve městě a mít nějakou představu, jak jim usnadnit běžné situace. A také mít k tomu data, ze kterých se dá vycházet. Nakonec je třeba si vždy položit otázku, zda to, co bylo vymyšleno, lidem skutečně pomůže.

Asi nepotřebujeme, aby nás na každé ulici hlídal radar, zda nejdeme 54 km/h. Asi nepotřebujeme, aby kamera automaticky rozpoznávala, zda jsme si na lavičce v parku neotevřeli pivo. To už by nebylo chytré město, ale přechytralé. Už by nepomáhalo nám občanům, ale někomu, kdo se bude chlubit výběrem pokut a odhalenými přestupky. Chytré lavičky, které mají naoko solární panel, ale bez přívodu proudu nefungují, nejspíše také nejsou správnou cestou k chytrému městu.

Co ale třeba chytrý systém řízení dopravy a informování o ní? Nebylo by dobré vědět už při vjezdu do města, kde se dá zaparkovat a kde je zrovna kolona? Za jak dlouho přijede další autobus nebo rovnou která linka je jak vytížená a kdy by se hodil posilový spoj? Co třeba nechodit s většinou věcí na úřad? A proč vlastně nekomunikovat s úřadem na pár kliků z mobilu? Stačí se podívat, jaké služby mají občané v komerční sféře. Jak snadno mohou ovládat svůj bankovní účet? Jak mohou komunikovat či obchodovat s firmami či užívat digitální služby? Firmy se snaží o spojenost svých zákazníků. Co kdyby se město začalo snažit o spokojenost svých občanů?

za Na rovinu!, Petr Kapounek