Infrastrukturu se nevyplácí šidit

Silnice, inženýrské sítě jako např. vodovod, nebo vybavení, které slouží občanům, to je infrastruktura. Bohatství lidských sídel se často odvíjí od toho, jakou infrastrukturou disponují. Můžete mít sebelepší podnikatelský plán, ale pokud nemáte silnici, neteče vám doma voda nebo nemáte kam poslat dítě školy, moc toho nedokážete. I proto je důležité do infrastruktury investovat. Tedy pokud se díváte dál, než jedno volební období. Prostějov se rád chlubí naplánovanými investicemi, ale ne už tím, že jich pak zrealizoval třeba o třetinu méně. A navíc nejde jen o utracené peníze. Pokud totiž investujete špatně, nemáte pak ani peníze, ani produkt té investice.

Kdysi Prostějovští konšelé prodali vodu. Už tehdy u toho byl jistý Ing. Faltýnek, dnes člen hnutí, které se vydává za protikorupční. Za pronájem trubek město dostává almužnu, ale investuje se do nich jen tolik, aby se to nějak udrželo v chodu. Město mohlo čerpat dotace a vodárenskou infrastrukturu řádně opravit. Jenže to by nesměla patřit jisté soukromé francouzské firmě. Firmě, která donedávna platila Ing. Faltýnka prostřednictvím funkce v dozorčí radě. Jestli tam nechodil tak, jako nechodí na zastupitelstvo, je tajné. Tyto funkce jsou ale velmi dobře placené, takže „vyděláno“ na úkor občanů již má.

Dalším dobrým příkladem může být infrastruktura pro sport. Národní olympijské centrum, které je i na svůj luxus stále minimálně o třetinu předražené, je typickým příkladem špatné investice. Je totiž navrženo tak, že v něm efektivně nic jiného než tenis hrát nejde. Dnes má sloužit k přípravě elitních tenistů. Proti tomu by nikdo nic neměl. Ale co když se něco stane? Třeba za 10 let už tenis lidi nebude bavit. Nebo se tenisté přesunou do Monaka, kde již dnes někteří platí daně. Budeme mít tělocvičnu co stojí peníze za provoz, ale minimum možností, jak ji využít.

A co teprve bazén. Studie, které měly dokazovat, že se 50m bazén prý nevyplatí, byly očividně zkreslené. Radní také ignorují existenci moderních řešení, které umožňují variabilitu, např. různé teploty vody. Ignorují i ekonomickou stránku věci – fakt, že atraktivní zařízení na sebe vydělá snáze, než neatraktivní. V neposlední řadě prosazují spáchání logického nesmyslu, kdy město s nedostačujícím a chátrajícím bazénem, by stavělo 25m bazén místo 25m bazénu. Splácet se toto zařízení bude desítky let. Není snad na místě usilovat o to, aby také desítky let sloužilo?

Jak se pozná chytré město

Chytré město – zaklínadlo, které za chvíli uslyšíme ze všech stran. Každý přece chápe, že když je něco chytré, je to dobře. Chytrý mobil, chytré auto, chytrý kamarád… Ale co když je chytrý třeba zločinec nebo autonomní robot zabiják? To už tak dobře být nemusí.

Chytré město, které má sloužit lidem, by tedy mělo splňovat určité základní podmínky. Nemělo by být chytré jen naoko, ale skutečně lidem usnadňovat život. Chytré technologie nelze nakupovat „v samoobsluze“. Musí být navrženy pro konkrétní situaci a musí spolu spolupracovat. Prvně je tedy nutné znát potřeby lidí ve městě a mít nějakou představu, jak jim usnadnit běžné situace. A také mít k tomu data, ze kterých se dá vycházet. Nakonec je třeba si vždy položit otázku, zda to, co bylo vymyšleno, lidem skutečně pomůže.

Asi nepotřebujeme, aby nás na každé ulici hlídal radar, zda nejdeme 54 km/h. Asi nepotřebujeme, aby kamera automaticky rozpoznávala, zda jsme si na lavičce v parku neotevřeli pivo. To už by nebylo chytré město, ale přechytralé. Už by nepomáhalo nám občanům, ale někomu, kdo se bude chlubit výběrem pokut a odhalenými přestupky. Chytré lavičky, které mají naoko solární panel, ale bez přívodu proudu nefungují, nejspíše také nejsou správnou cestou k chytrému městu.

Co ale třeba chytrý systém řízení dopravy a informování o ní? Nebylo by dobré vědět už při vjezdu do města, kde se dá zaparkovat a kde je zrovna kolona? Za jak dlouho přijede další autobus nebo rovnou která linka je jak vytížená a kdy by se hodil posilový spoj? Co třeba nechodit s většinou věcí na úřad? A proč vlastně nekomunikovat s úřadem na pár kliků z mobilu? Stačí se podívat, jaké služby mají občané v komerční sféře. Jak snadno mohou ovládat svůj bankovní účet? Jak mohou komunikovat či obchodovat s firmami či užívat digitální služby? Firmy se snaží o spojenost svých zákazníků. Co kdyby se město začalo snažit o spokojenost svých občanů?

za Na rovinu!, Petr Kapounek

Prostějované si zaslouží víc. I právo rozhodovat.

Léta bylo v Prostějově zvykem, že na radnici sedí jakási „elita“, která ví všechno nejlépe. Nepotřebuje nic občanům vysvětlovat, nepotřebuje se občanů dotazovat, protože občan tomu stejně nerozumí. Možná už dozrál čas, aby se to změnilo. Způsobů, jak změnit tento přístup, je více. Politici se mohou více zajímat o názor občanů, dělat s nimi častější setkání, lépe a včas vysvětlovat své záměry. To jistě dovede každý politik před volbami slíbit, ale povolební realita může být jiná. Existuje i další cesta, jak občany zapojit do rozhodování, a to zcela konkrétním a viditelným způsobem. Participativní rozpočet.

I když pojem participativní rozpočet, v médiích čím dál častěji zmiňovaný, vypadá jako složitý odborný termín, princip je velmi jednoduchý. Každý občan má právo navrhnout konkrétní projekt na zlepšení života ve svém městě. Třeba hřiště za domem. Nebo cyklostezku, lávku přes potok, lepší osvětlení. Cokoliv vás napadne. Nápady se dají na papír, ověří se jejich proveditelnost, spočítají se náklady a zařadí do hlasování. Občané pak rozhodují, které projekty se jim nejvíce líbí. Projekty se seřadí podle pořadí získaných hlasů a vše, na co vystačí předem vymezené finance, se příští rok zrealizuje. Toto již funguje nejen v Brně, několika městských částech Prahy, ale i v mnoha menších městech a obcích. Nově se přidá i Zlín.

Výhodou je nejen možnost seřadit investice dle skutečných potřeb obyvatel, ale zejména možnost přijít s návrhy na věci, které by politiky či úředníky vůbec nenapadly. A na rozdíl od ústně deklarovaného zájmu o názor občana má tento přístup reálně viditelné výsledky. V neposlední řadě pak participativní rozpočet zvyšuje zájem občanů o dění v jejich městě, protože odpadá argument „stejně nic nezměním“. Když to jde v Brně i v Semilech, proč by to nešlo v Prostějově? Stačí, aby se politici nebáli a jednali na rovinu.

Ani hřištěm v sousední ulici to nekončí. Bude-li vyřešen způsob, jak občané mohou v participativním rozpočtu hlasovat, není důvod, proč zůstat jen u investic. Každé město řeší čas od času složité problémy. Postavit dřív bazén nebo sportovní halu? Jaký architektonický návrh na podobu centra je lepší? A tak dále… Pokud chce politik pracovat pro občany města, a ne pro zákulisní hráče, může mu být taková platforma dobrým nástrojem, jak zjistit názor občanů. Ten pak může zohlednit při řešení důležitých nebo složitých situací.

Participativní rozpočet prosazujeme už druhým rokem. Poslední návrh – pouze na utvoření přípravné skupiny – nám zastupitelé vládnoucí koalice neschválili. Čekali jsme to. Nemáme většinu, a co potřebují občané, to je pro současné vedení města druhotné. Pevně věříme, že po podzimních volbách to již bude jinak.

Město Prostějov je naším společným prostorem. Nejsme tu hosté, ale my občané tu žijeme svůj život a politici, včetně autora tohoto článku, jsou naši zaměstnanci. Chtějme po nich, ať jednají na rovinu a pracují pro nás všechny. Řešme naše problémy společně.

Petr Kapounek, zastupitel města za Piráty